Choď na obsah Choď na menu
 


NEZAPOMENUTELNÝ RYTÍŘ

Christina DODD

NEZAPOMENUTELNÝ RYTÍŘ

Obrázok

V originále A KNIGHT TO REMEMBER

Vydalo Nakladatelství Slovanský dům 2001

Obrázok Anotacia:

Po smrti svého druhého manžela upadla lady Edlyn - zkušená bylinkářka - v nemilost a musela se uchýlit do kláštera, kde byla přinucena tajně ošetřovat těžce raněného rytíře Hugha de Flourison, proslulého svým hrdinstvím na bojišti i v ložnici. Pomocí kouzelných účinků bylinek Edlyn válečníkův život zachrání a Hugh o tuto temperamentní krásku začíná vášnivě  usilovat. Edlyn je však k mužskému světu nedůvěřivá a snaží se rytíře odmítat, ale jen těžko odolává žáru, kterým se její tělo rozhořelo. Vášeň se stává jejich bitevním polem v nelítostném válečném čase, kdy nebezpečí a touha jdou ruku v ruce.

S osudy hlavních hrdinů zároveň sledujeme i bouřlivé události, které Anglií zmítaly ve 13. století - povstání Simona de Montfort a jeho stoupenců proti královým věrným - a mezi nimi i proti Hughovi. Jsme svědky toho, jak Edlynin vtip a moudrost zmohou více, než mužská síla a zbraně, můžeme obdivovat její velkou milosrdnost, kterou si dokázala udržet i přes svůj těžký osud.

Obrázok

Moja prvá kniha od tejto autorky, a treba povedať, že som vôbec nebola sklamaná, obľubujem taký typ hrdiniek akým je Edlyn - silná, nezávislá, jednoznačne schopná vždy presadiť svoj názor a hlavne pohotovo dokázať mužom, že spory a vojny je oveľa účinejšie viesť rozumom ako mečom.

A že bude mať čo dokazovať aby Hugha presvedčila o svojich kvalitách :)

Edlyn vôbec nie je zvlášť nadaná bylinkárka, práve naopak, bieda a strata domova ju prinútia aby využila v kláštore kde ju prichýlili svoje znalosti a tak sa spolu so svojimi synmi uživila, po tom čo ju z jej domova vyhnali ako manželku popraveného zradcu. Edlyn je rozhodnutá viesť svoj život pokojne v ústraní kláštora a hlavne sa už nikdy nevydať - tobôž nie za rytiera - po dvoch manželstvách má toho ako s ňou zaobchádzali muži akurát dosť.

Hugh má však so ženou ktorá mu zachránila život, ktorú pozná od detstva a ktorá ho neuveriteľne priťahuje iné plány...

Krásne veľmi pútavo a zábavne napísaný príbeh. Jednoznačne sa oplatilo prečítať :)

Spracovala Lenka

Ukážka z knihy:

Kapitola 1

Středověká Anglie
Wessex, jaro 1265

Edlyn se nakláněla nad zámkem, aby do něj vsunula klíč, ale vtom dveře zaskřípaly v pantech. Zmateně hleděla na rozšiřující se škvíru. Kolem zámku visely třísky a bylo to jen slabé světlo úsvitu, které tu škodu prve skrylo jejímu nepozornému pohledu.
Někdo se do dispensáře vloupal.
Rychle uskočila zpět na štěrkovou cestu zahrady dispensáře. Nedávná bitva přivedla do nemocnice v opatství mnoho mužů –mužů zraněných, vyděšených a zoufalých – a ona byla dost moudrá na to, aby věděla, že se nemá v jejich přítomnosti zdržovat sama.
Edlyn se už chystala utéci, když vtom uslyšela zvuk těžkopádného dechu. Ať už to byl kdokoli, kdo dveře zničil, byl nyní uvnitř a soudě podle těch bolestných zvuků byl raněn. Váhala, protože nechtěla nechat někoho trpět, ale zároveň si uvědomovala, že by měla vyhledat pomoc jednoho z mnichů.
Než se mohla rozhodnout, ovinula se jí kolem krku ruka. Edlyn zuřivě zakopala nohama, zatímco ji přitisklo potící se mužské tělo. Něco se dotklo její tváře a u oka se jí zablýskla ocel.
Dýka.
„Jesli zařveš, rozpářu tě vod hlavy až k patě.“
Mluvil normandskou francouzštinou, jak bylo zvykem u anglických šlechticů, ale pro jeho lidové výrazy a gramatiku mu téměř nebylo rozumět. Nicméně mu porozuměla až moc dobře a konejšivým tónem, který se naučila za dnů pečování o nemocné a raněné, mu odpověděla: „Můžu tě ujistit, že budu zticha.“
Mužovo sevření ještě zesílilo. Zvedl ji, až jí nohy visely ve vzduchu a tlak na průdušnici jí nedovoloval promluvit. „Jo, ženský budou vždycky lhát, jen aby si zachránily krk.“ Trochu jí zatřásl, potom sevření povolilo. „Ale vy mě nezradíte, jesli máte trochu rozumu.“
Lapala po dechu a její pohled bloudil po vnitřku zděné zahrady s bylinkami a po dispensáři. Potřebovala by jednu z jeptišek. Dokonce by ráda viděla i představenou, lady Blanche. Ale slunce ještě ani pořádně nevyšlo. Jeptišky byly ještě na prime. Po ní prolomí půst a teprve potom se rozejdou ke svým povinnostem do refektáře, nemocnice a do zahrady. Edlynin život závisel – jako vždycky – na jejím rychlém rozhodnutí. „Potřebuješ jídlo?“ zeptala se. „Nebo léky? Máme tu mnoho mužů, kteří sem přišli z bitvy, aby…“
Ruka jí silně sevřela a ona se, jak se jí zatmělo před očima, po útočníkovi ohnala. Ten ji nato jako divoch srazil k zemi. Dopadla na tvrdou podlahu.
Položil jí nohu na břicho, naklonil se nad ní a na hruď jí přitiskl dýku. „Proč myslíš, že du z bitvy?“
Nenechala se přemoci panikou a bolestí a snažila se přemýšlet, co odpovědět. Měla mu říci, že je z něj cítit krev, špína a násilí? Nemyslela si, že by to bylo to, co chce slyšet, a ani nevěděla, proč když už ji jednou pustil, zas na ni tak vyjel. „Muži sem přicházejí pro pomoc,“ zašeptala. „Myslela jsem, že jsi jedním z nich.“
„Já ne. Já nejsem raněnej.“
„Jistě, vidím, že jsem se zmýlila.“
Viděla nejen to. Ošklivý, zavalitý muž, který ji napadl, byl oblečen v krátký kožený kabátec a měl při sobě snad všechny zbraně, které kdy byly vytvořeny, aby hubily lidstvo. Jeho paže i krk byly zamazány od krve, z níž většina, jak se Edlyn domnívala, nebyla jeho. Stál příliš pevně na nohou a i svou sílu dokazoval celkem jednoznačně.
Pod koženou čepicí se mu zamračením křivilo obočí. Nebyl to než sluha nějakého rytíře, který byl vycvičen k boji, ubližování a zabíjení, a usoudila, že to vše dělal se svrchovanou sebejistotou. Ale teď jej něco znepokojovalo a ona se opět pokusila působit povzbudivě, když se ptala: „Jak ti mohu pomoci?“
Spěšně se rozhlédl kolem a poté pohlédl na ni. „Někoho tam mám. Chci, abys ho dala do richtiku.“
Díky Bohu. Edlyn se nesmírně ulevilo. Tohle svalnaté monstrum ji nemělo v úmyslu znásilnit. Ani zabít. Chtěl jen, aby pomohla jeho příteli nebo pánovi. Okusila prve strach, ale až teď cítila na jazyku jeho kovovou pachuť. „Je zraněný?“ zeptala se.
Zaváhal a pak stroze přikývl, jako by i tím udělal příliš.
„Nemocnice by pro něj byla vhodnější. Zavedu vás…“ Pokusila se zvednout na lokty, ale špička nože jí znovu pohrozila.
„Ne! To sem moh udělat sám. Nikdo se nesmí dovědět…“
„Že je tady?“
„Jo.“ Muž se s ní bavil s nechutí. „Jesli něco vykecáš, rozpářu tě…“
„Od hlavy až k patě,“ dokončila. „To už jsi říkal. Ale nemohu mu pomoci, pokud mi nedovolíš vstát.“
Ještě chvíli váhal, ale pak jí z břicha zvedl nohu a natáhl ruku, aby jí pomohl vstát – a aby si ji ohlídal. „Tam,“ pohodil hlavou směrem k dispensáři, a když vcházela dovnitř, stoupl si za ni.
Venku již slunce začínalo prosvětlovat krajinu. Uvnitř bránily světlu kamenné stěny a dovolovaly vniknout jen málo paprskům. Edlyn doširoka otevřela oči ve snaze nalézt příčinu svých nesnází.
„Je tady na zemi,“ do sluhova hlasu se vmísila úcta. Zavřel dveře a potom poklekl na špinavou zem k jakési hromadě kovu a hadrů, která se tvarem podobala člověku. „Přived sem vám pomoc, pane,“ zašeptal. „Uzdraví vás.“
Žádná odpověď, žádný pohyb, žádný zvuk. Edlyn se bála, že jeho pán je již mrtev, a přešlapovala z jedné nohy na druhou připravena utéci, až toho šílence zachvátí zuřivost.
Pak jej uslyšela zaúpět s neskrývanou úzkostí. „Pane…“
Než se mohla rozmyslet, položila na sluhovo rameno ruku. „Ustupte a nechte mě se podívat, co pro něj mohu udělat.“
Sluha se pod jejím dotykem zachvěl, pak vyskočil na nohy. „Jesli umře, umřeš taky.“
Zavrčel na ni, ale ostré hrany jejího strachu již byly otupeny. On byl přece jen pouhý sluha, který se bál o svého pána, a to z něj spíše než monstrum dělalo člověka. Aby pokárala jeho nadutost, odpověděla: „Tvůj pán je v božích rukou, tak jako my všichni. Teď ustup.“
Odstoupil dozadu a jeho pohled ulpěl na kříži nade dveřmi.
„Otevři pec a rozdmýchej oheň. Potřebuji světlo.“ Edlyn klečela vedle ležícího válečníka. Poničená uzavřená helma kryla jeho hlavu. Neměl na sobě plášť a jeho hruď, nohy i paže krylo drátěné brnění. Jeho sluha vyjmul z vrstvy popela žhavé uhlíky, aby jimi povzbudil plameny a ona v jejich světle pozorovala krev, vytékající skrze kovové kroužky. Odepnula šněrování košile na jedné straně, ale zjistila, že na druhé bylo přeseknuto a viselo volně dolů. Dohadovala se, že protivník tohoto přemoženého rytíře šněrování pronikl svým kopím. Síla úderu je roztrhla a hrot oštěpu zasáhl maso. S námahou odsunula těžkou drátěnou košili stranou a zděšeně hleděla na krví nasáklou látku pod ní. „Dej mi nůž,“ požádala sluhu.
„Ani nápad,“ dostalo se jí odpovědi.
„Tak tedy odřízni tu vycpávku,“ řekla, protože se chtěla podívat na zranění na rytířově břichu.
Poklekl vedle ní. „Ta vycpávka, to je aketon.“ Nejistýma rukama odřízl roztrhané cáry kalhot a košile. „Aketon, hloupá čubko. Chrání mýho pána před údery do brnění. Copak nic nechápete?“
Pochopila toho víc, než si sama přála, ale neřekla to. Namísto toho řekla: „Možná ho to chrání před údery do brnění, ale nijak to nepomohlo ochránit jeho tělo.“
Sluha pána obnažil a Edlyn zalapala po dechu. „Bůh ho ochraňuj.“ Klesla znovu na kolena a upřeně se na něj dívala. Měla strach se byť jen dotknout bílých žeber a přetrhaných svalů, které se blýskaly mezi rozedranou kůží. „Na to potřebuješ někoho zkušenějšího, než jsem já.“
„Uděláte to vy,“ trval sluha na svém. „Nikdo jiný.“
„Proč jej odsuzuješ do mé neodborné péče, když přes dvůr je nemocnice? Já jsem bylinkářka,“ prohlásila pevným hlasem. „Neošetřuji raněné. Jen jim dávám obklady a doporučuji léky.“
Pohlédl na ni a jeho úzké oči byly plné nenávisti. „Vidim, jak mluvíte. Ste dáma a dámy vědi, jak léčit svý lidi.“
„Některé lépe než jiné.“
„Postarejte se o to.“ Chladná špička dýky se znova dotkla její tváře. „A to hned.“
Takže se o tom ani nemínil bavit. To, jak se domnívala, znamenalo, že raněný muž patřil k rebelům Simona de Montfort, a sluha se bál, že princovi muži jeho pána najdou a zabijí. Chápala jej, ale na takováto zranění vídala muže umírat. Zažila, že i některý přežil, ale to jen pod zkušenou péčí ošetřujících jeptišek a jejich vyučených pomocnic. Koutkem oka krátce pohlédla na dýku. Měla raději utéci, když ještě mohla, a ne se nechat ovládnout soucitem.
Místo toho zůstala a nezbylo jí než dát se do práce. Musela – měla na starosti i jiné než jen sebe.
Postavila se a pevným krokem přešla po dispensáři. Sluha ji pozoroval. Stěny uvnitř bytelné budovy, která ležela uprostřed zahrady opatství, byly lemovány poličkami. Na provazech visících z trámů byly přivázány sušené houby. Po celé délce vedl prostředkem místnosti dlouhý stůl a na jednom jeho konci stála hliněná pec.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Edlyn.
„Proč?“ Shrbený muž se dotkl dýky.
„Protože nevím, jak ti mám říkat.“ Edlyn otevřela dřevěnou krabičku a přendala z ní do kovové mísy hrst sušeného řebříčku. Hmoždířem rozdrtila listy na prášek a řekla: „A potřebuji, abys rozdmýchal oheň do co největšího žáru.“
„Proč?“
Nejraději by jej uhodila, ale chápala jeho podezíravost – kromě toho svíral stále v ruce nůž. „Pacient raněný tak vážně jako tvůj pán musí být neustále v teple. Až jej zašiju, tak jej také obvážu. Pomůže to zastavit to strašné krvácení.“
Muž se nad tím zamyslel, pak vstal a došel k malé hromádce dřeva, která ležela u krbu. „Moc toho tady nejni,“ řekl.
„Pila je venku.“
„Pche! Samotnou tě tu s ním nenechám.“
„Jak si přeješ.“ Přilila do mísy dostatek vody na to, aby z listů vznikla mast, a shromáždila a nachystala si na tác vše, co bylo k práci potřeba. Když přešla k té straně stolu, která byla blíže ke dveřím, sluha se k ní přitočil s připravenou dýkou. Otravovalo ji, že ji tak nedůvěřoval, ale nepřekvapovalo ji to. Bylo to období násilí: muži nikomu nedůvěřovali a nikdo nedůvěřoval jim. Když se vrátila k raněnému, řekla: „Musíš to dát pryč. Budu potřebovat tvou pomoc.“
Muž nad dýkou chvíli váhal a Edlyn se podívala do jeho ošklivé tváře. „Proč přemýšlíš? Zabít mě můžeš kdykoli holýma rukama.“
„To je pravda,“ přiznal muž a zasunul dýku do pochvy.
„Přines mi vodu,“ poručila. „Je tam v tom džbánu.“
„Na co chceš vodu?“
Jeho neustálá podezíravost ji rozčilovala, ale snažila se ovládat. Byla vedena k tomu, umět se kontrolovat, udržet svůj temperament na uzdě a skrývat své emoce a zdálo se jí, jako by se tomu všemu učila přesně pro tuto chvíli. Ztratit nervy by Edlyn mohlo stát život, proto se snažila vložit do svého hlasu nařizující tón. „Abych mohla omýt ránu a rozmyslet se, co dál. Prosím tě, abys kvůli svému pánovi udělal, oč tě žádám.“
Autoritativní postoj účinkoval. Sluha vstal a bez řečí přinesl vodu.
„Otevři dveře,“ řekla, aby prověřila svou novou pozici. „Potřebuji více světla.“
Ale on žádost ignoroval a místo toho se přikrčil vedle ní, zvědav, co mu poručí příště.
S povzdechem nad svým neúspěchem se Edlyn dala do práce. Naštěstí pro myslí nepřítomného muže se venku rozlilo sluneční světlo. Lépe tak viděla, když k sobě přikládala kusy kůže a sešívala je hrubými stehy nití z ovčích střev. Během dlouhé operace jí sluha bez námitek pomáhal. Nebylo to ani tak tím, že byl vyděšen, spíše se vracel ke svému vychování, které velelo – když dáma mluví, sluha poslouchá, bez ohledu na to, že ji právě drží v šachu. Teď je cosi spojovalo. Později, jak Edlyn věděla, z nich budou zase nepřátelé.
Někdy během dlouhého procesu zašívání si Edlyn všimla, že pacient je při smyslech. Přísahala by, že byl předtím v bezvědomí, ale teď se jeho svaly napnuly, potom co do nich pronikla, a jeho steny na chvíli ustaly, a naopak se ozvaly pokaždé, když mu probodla maso. Buďto byl velice statečný, anebo dokonce i při tak strašných bolestech tušil, jak je utajení nutné.
Při vzpomínce na to, jak naříkal její manžel, také válečník, když byl nemocen, ji napadlo, že to bude ten druhý důvod.
Ve snaze rytíře uklidnit na něj začala mluvit. Ztratil ostatně poté, co byl zraněn, vědomí a přišel k němu až teď, na místě pro něj neznámém. „Jsi v eastburském opatství,“ řekla, „asi deset lig od bitevního pole, na kterém jsi byl zraněn.“
Když mluvila, jeho svaly se uvolnily a ona věděla, že jí rozumí. Ale když promluvil, jeho hlas ji překvapil. „A Wharton?“ otázal se a jeho hluboký hlas vydával v hloubce přilby ozvěnu.
Edlyn vrhla letmý ironický pohled na sluhu, který právě znovu nabyl jména, a byla by přísahala, že ten ošklivec zčervenal. „Je tady vedle mne.“
„Kdo… ty?“
„Jmenuji se Edlyn.“
Válečník od sebe hrubě odstrčil její ruce.
„Ublížila jsem ti?“ zvolala.
A Wharton zavrčel: „Zranila ste ho, krávo nemotorná.“
„Ne!“ vydal ze sebe výkřik válečník.
Slyšela každý jeho namáhavý vzdech a sama zadržovala ten svůj v očekávání, že se na ni v bolesti oboří.
Pomalu se raněný muž uklidnil. „Pokračuj. Dokonči to.“
Stranou, tak, že to válečník zahlédnout nemohl, uviděla, jak Wharton vytahuje dýku.
„Buď opatrnější,“ varoval ji.
Chvějícími se prsty dokončila stehování a pozorně si je prohlížela. „Myslím, že jsem hotova.“ Nevěděla, co dělat s těmi místy, kde kůže zcela chyběla, a dělalo jí starost, jak se jiné její kousky krčily pod tahy jejích stehů. Chtěla by mít při sobě nějakou jeptišku z nemocnice, nebo dokonce i jednoho z těch tlustých mnichů. Pak ji napadlo, že válečník by mohl být rozumnější než jeho sluha, a řekla mu: „Nevyznám se v této práci, ale váš muž trval na tom, abych udělala, co mohu. Kdybyste mi dovolil dojít pro pomoc do nemocnice…“
„Ne.“
Edlyn se zalekla důrazu toho jediného slova. Válečník je neřekl hlasitě, právě naopak. To jedno tiše pronesené slovo zkrátka dokazovalo, že je to velitel, který je zvyklý na bezpodmínečnou poslušnost.
Dokud bude jeho nohsled stát mezi ní a její svobodou, Edlyn té poslušnosti rozhodně hodlala dostát. „Jak si přeješ,“ odpověděla. Vstala a snažila se vyhnat ze svých nohou křeč. „Wharton tě sem donesl, a když budeš ještě chvíli klidně ležet, dodělám to a ty si odpočineš.“
Wharton vyskočil na nohy. „Kam deš?“
„Ten obklad,“ připomněla mu. „Než jej připravím, sejmi mu zatím helmu. Bude to pro něj pohodlnější.“
„To ne,“ odsekl Wharton.
„Musí dýchat,“ dodala.
Wharton byl rozhořčením celý rudý. „Chceš si prohlédnout jeho tvář a prozradit ho.“
Mohutný rytíř promluvil: „Udělej to.“
Wharton poklekl a dotkl se helmy. Edlyn se s úlevou otočila a snažila se co nejrychleji dodělat obklad. Nechtěla ostatně Whartona provokovat.
Za ní se ozval velitelův hlas: „Vodu.“
Jeho hlas zněl po tom, co byl osvobozen od helmy, která jej věznila, jako burácení mořských vln na útesech. Edlyn si pomyslela, že se hodí k jeho veliké postavě.
„Ano, pane.“
Wharton se rozběhl pro džbán, ale Edlyn jej zastavila. „Dej mu toto.“ Vzala z poličky nad hlavou láhev, otevřela ji, nalila jí plný pohár a ten podala Whartonovi.
Podezřívavě si k němu čichl a pak svraštil nos. Když už chtěl vyslovit svou otázku, řekla mu: „Je to uklidňující lektvar. Dodá mu sílu.“ Wharton jej s úšklebkem donesl svému pánovi.
Edlyn se zpola otočila a pohlédla na ležící postavu, zatímco zápěstím zkoušela teplotu bylinek. Dokonce ani bez helmy nebylo možno jej poznat. Jak by také ano? Pod dutou kovovou přilbou obepínala jeho hlavu a krk drátěná pokrývka, která odhalovala jen tmavý ovál jeho tváře. Viděla, jak Wharton vsunul svou ruku pod rytířovu hlavu a velice opatrně ji nadzdvihl. Válečník pil a vypadalo to, že Wharton sám poznal, kdy má jeho pán dost.
Musejí spolu být již dlouho, uvědomila si Edlyn. Whartonova oddanost nemohla být větší.
Wharton položil pána zase na zem a na Edlyn vrhl rozzuřený pohled. Otočila se zpátky ke své práci. Probírala se košem s čistými hadříky a vybrala z něj jemné plátno, které potřebovala na obklad. Vrátila se k válečníkově natažené postavě. Sklopila zrak, doufajíc, že Wharton v jejím gestu uvidí pokornou poslušnost, a poklekla vedle válečníka. Rozetřela prsty zelenou mast po látce a tu přiložila na ránu. V tu chvíli se odvážila pohlédnout válečníkovi do tváře.
Na jeho kůži se mísil zatvrdlý pot se špínou a krví a vytvářel masku odrážející válečné hrůzy. Edlyn vypustila svůj zadržovaný dech. „Podívej se na něj! Vlastní matka by jej nepoznala.“
Wharton se ušklíbl, pobaven tou novinou.
„Umyj mi obličej,“ řekl válečník. „Svědí mě.“
Whartonův úšklebek zmizel a on se beze slova natáhl pro mokrý hadřík.
Edlyn ho chytila za zápěstí. „Nejdřív mu musíme odepnout brnění a většinu aketonu.“ Zalovila pod stolem a vytáhla lehátko, jež bylo vycpané slámou a potažené pevně tkanou vlnou. „Bylo by mu tepleji, kdybychom jej svlékli, převalili na lehátko a zatáhli do kouta u pece.“
Zjevně nepřesvědčeny Wharton na ni civěl.
„Bylo by tak lehčí jej ukrýt,“ dodala. Wharton se podíval do kouta u pece. „Je tam stůl.“
„Přesuneme ho.“ Wharton se stále nezdál být přesvědčený, a tak řekla netrpělivě: „Není tu žádné jiné místo, kam bychom jej mohli schovat.“
„Ať sem nikdo nechodí.“
„To nejde. Vydávám nemocnici léky a nápoje.“
Wharton na ni hleděl se vzdorem.
„Mohli by bez nich zemřít lidé!“
Wharton jako by byl z kamene. „Ostatní muži mě nezajímají.“
Válečník se opět vmísil do hovoru. „Mě ano.“
Whartonova nedůtklivost ustoupila a Edlyn si s ulehčením oddechla. „Kromě toho,“ dodala, „kdybych bránila jeptiškám sem vejít, měly by podezření. Teď mu svlékneme brnění…“
„Napřed drátění na hlavě,“ řekl válečník. „Sundejte to.“
Když mu Wharton uvolňoval drátěnou přilbu, válečník sevřel rty. Edlyn viděla, že mu každý pohyb působí bolest a že se mu kovové kroužky zachytávají do dlouhých světlých vlasů a tahají za ně. Wharton při práci mumlal své omluvy, ale válečník sluhu ušetřil jakýchkoli výčitek. Zkrátka tiše ležel, těžce oddychoval, a když už potom mohl mluvit, řekl: „Teď obličej. Umyj ho.“ Wharton zvedl znovu mokrý hadr, ale válečník jej zastavil: „Ne. Ona.“
Wharton předal překvapené Edlyn vlhký hadřík na omývání a nevraživě na ni pohlédl.
Nerozuměla tomu. Ti dva muži se tolik snažili chránit válečníkovu totožnost, a on teď tím, že ji požádá, aby mu umyla obličej, riskuje, že bude poznán.
A možnost, že jej pozná, tu byla. Když ještě bývala hraběnkou z Jaggeru, navštěvovaly je zástupy rytířů a šlechticů, které žádaly o laskavosti nebo nabízely svou podporu. Když byl Robin zabit, už o sobě pochopitelně nedaly slyšet.
Držela hadr a dívala se na špínou pokrytou tvář před sebou. Poznal snad on ji?
„Na co čekáš?“ zeptal se jí.
Neodpověděla mu. Jen naklonila hlavu a přejela mu hadříkem po čele. Vysoké hezké čelo, které ovšem zkušenosti poznamenaly vráskami. Pak místa kolem očí, kde viděla rýhy od vystavování tváře slunci. Viděla také, jak se na ni zblízka dívají jeho světle hnědé oči.
Váhala, její ruka nad ním visela. Co to tak zajímavého spatřil v její tváři?
Wharton jí vzal hadřík, opláchnul jej od špíny a krve a pak jí ho strčil zpátky do ruky.
Válečníkovy rysy byly dokonale zamaskovány tmavými čmouhami a změněny falešnými stíny. Když mu omyla lícní kosti, zjistila, že jsou vysoké a ostré a že se hodí k jeho vystouplé bradě. Jeho nos býval předtím, než mu jej zmrzačila spousta ran, ostře řezaný. Jeho rty, když nebyly tak napuchlé a zmodralé jako nyní, musely vypadat vznešeně, jako rty, o jejichž polibcích sní každá mladá dívka.
Jak se na něj dívala, ruka se jí začínala třást.
Mladá dívka by se na tohoto muže dívala očarovaným zrakem. Bezhlavě by se do něj zamilovala a viděla by v něm všechny ctnosti. A kdyby se ta mladá dívka provdala za muže, který by mohl být jejím dědečkem, zřejmě by nesla v sobě jeho obraz jako zářivou ikonu. Léta by si představovala, že on, jedině on je muž, který by mohl vzbudit její vášeň.
Ale mýlila by se. Mýlila by se v tolika věcech. A teď byla ta mladá dívka dospělá a za svá bláznovství bude platit.
Ano, poznala jej. Jak by jej mohla nepoznat? Ani pustošení, kterého se dopustil čas i daleké výpravy, nemohlo zakrýt jeho mužnou krásu.
Edlyn odhodila hadr k Whartonovi, utřela si ruce o sukni, jako by chtěla setřít potřísnění, které na ní z něj ulpělo. „Hugh,“ řekla chladným, jasným hlasem. „Ty jsi Hugh de Flourison.“

 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Buďte prvý a napíšte komentár.