Choď na obsah Choď na menu
 


Píseň tajemství

Catherine Coulter

Secret Song (1991) – Píseň tajemství (Baronet, 2009)

 

     Obrázok Kouzelně romantický cyklus Písní zavádějící čtenáře do 13. století pokračuje již čtrvým dobrodružným příběhem.

     Neteř Damona Le Marka, spanilá Daria de Fortescue je během své cesty ke svatebnímu obřadu unesena. Únosce, Edmond z Clare, požaduje její věno pod pohrůžkou, že dívku znásilní.

     Damon požádá o pomoc čtenářum již známého Rolanda de Tournay, který se v kněžském převleku vloudí do hradu a Dariu vysvobodí.Obává se však dalších Edmondových útoku a rozhodne se ukrýt dívku na čas ve Walesu.

     Roland po cestě onemocní a Dariina přehnaná péče o zachránce způsobí, že dívka otěhotní, avšak Roland se k otcovství tvrdohlavě popírá.

     Edmond je stále pronásleduje, a tak se běženci uchylují pod ochranu královského páru. Tomu se zželí Darie a přikáže Rolandovi, aby se s ní oženil, v přesvědčení, že zpěčující se nevěstu a zachmuřeného ženicha bude manželství nejlepším řešením.

Obrázok

     Anotácia nám zahŕňa zhruba prvú polovicu knihy. Roland sa v horúčke miluje s Dariou a na nič si nepamätá. Daria potom znova upadne do Edmondových rúk, a keď ju Roland po druhýkrýt vyslobodí a ukryjú sa pod ochranou samotného kráľa, kráľovná odhalí, že Daria je tehotná. Roland nemá inú možnosť, len sa s ňou oženiť, aj keď vôbec neverí, že dieťa je jeho, pretože si myslí, že gróf z Clare Dariu znásilnil. No a tento konflikt či nedorozumenie sa tiahne druhou polovicou knihy. Na scénu prichádzajú známi z predchádzajúcich častí, Kassia a Graelam de Moreton (Píseň ohně), či Philippa a Dienwald de Fortenberry (Píseň země) a každý z nich prispeje svojou troškou do mlyna príbehu. Roland si za Dariino veno kúpi pevnosť, postupne sa s manželkou zbližuje, na záver sa vysporiada s oboma darebákmi, pričom výjde najavo príčina Clareovej nenávisti voči Damonovi. No a nakoniec vďaka nezávislému svedkovi Roland uverí, že Dariino dieťa bolo naozaj aj jeho.

     V tejto knihe nájdeme podobné prvky ako v Písni ohně, ako napr. údajná lož, ktorá manželov rozdeľuje, potrat hlavnej hrdinky, či sex ako nástroj ponižovania. A prečo sa volá Píseň tajemství? Predpokladám, že preto, lebo Daria má po svoje starej matke zvláštny dar akejsi jasnozrivosti. Videla umierať svojho otca skôr, ako správa o jeho smrti dorazila k nim domov, a keď sa zoznámi s Rolandom, má pocit, že ho pozná ako seba samu. Táto schopnosť jej pomôže zachrániť aj Graelama. Ale to je bohužiaľ všetko, čo s touto zaujímavosťou autorka urobila. Čakala som, že to nejak rozvinie, až do nejakej mysterióznosti, ale nič sa nedialo. Daria je väčšinu času dosť nevýrazná, často plače a cíti sa bezmocná, no scéna, keď sa konečne odmietne dať ponižovať a zaútočí na Rolanda, stojí za to. O Rolandovej minulosti je tam kopa náznakov a spomienok, až som niekedy mala pocit, že existuje o ňom ešte nejaká iná kniha.

    Moje hodnotenie? Keby sa C. Coulter viac zamerala na príbeh, ako na intímne scény (v druhej polke knihy dookola čítať o hrdinovom rozmnožovacom systéme môže byť smiešne až otravné), keby sa nesnažila kopírovať samu seba, dala by som viac hviezdičiek. Najviac sa mi z knihy páčila časť, ktorú hrdinovia trávili na úteku vo Walese. Neustále pršalo a vo mne to ktovie prečo vyvolávalo až magické pocity.

Kristína

 Ukážka z knihy:

2

Když se Daria probudila, Ena nad ní klečela s tváří bledou jako pergamen a její rozechvělé rty odříkávaly jednu modlitbu za druhou.
„Jsem v pořádku,“ uklidnila ji Daria a odvrátila od ní obličej. Jenomže v pořádku nebyla, přihodilo se něco, čemu nerozuměla. Děsilo ji to. Ne, nic nebylo v pořádku.
„Co se vám stalo, moje mladičká paní? Hrabě vás sem odnesl. Nic mi neřekl. Byl k vám hrubý? Neuhodil vás náhodou před tím novým knězem? Byla jste prostořeká? Anebo…“
„Prosím tě, Eno, jdi! Hrabě mi nic neudělal. Chtěla bych si odpočinout. Jdi.“
Stařena si odfrkla a poodešla do rohu komnaty. Daria se zadívala na úzké okno. Dovnitř jím pronikal tenký pruh světla, ostrý jako nůž, a ozařoval poletující smítka prachu. Nedokázala si vysvětlit, co se v síni vlastně přihodilo. Ten muž, mladý krásný benediktinský kněz, který zasvětil život Bohu, jí byl zvláštním způsobem povědomý. V hloubi duše ho poznala. Jak se něco takového mohlo stát? Nedávalo to žádný smysl.
Za celých sedmnáct let se jí něco podobného stalo pouze jednou. Dar jasnozřivosti a předtuchy, který ji zahltil nejrůznějšími dojmy, zdědila po své babičce. Byla to stará shrbená žena, která na smrtelné posteli proklela všechny své syny a dcery.
Blouznivá stařena s rozježenými vlasy a šíleným pohledem v očích, které měly stejnou zelenou barvu jako ty její.
Když bylo Darii dvanáct let, matka jí pověděla, že se otec chystá na cestu do Svaté země, ale ještě před odjezdem se s nimi přijede domů rozloučit. Byl právě v Londýně, kde se účastnil rytířského turnaje. V té chvíli Daria v duchu spatřila svého otce. Byl oblečený do třpytivého stříbrného brnění, které mu dodávalo nádech odhodlané vznešené krásy, seděl na svém hřebci a se sklopeným hledím na přilbě a s kopím připraveným k útoku se rozjížděl kupředu. Viděla ho tak jasně jako svou matku, která tiše stála před ní a upírala na ni oči. Jeho kopí se odrazilo do strany, otec vyletěl ze sedla a spadl do bláta. Hřebec jeho protivníka se vylekaně vzepjal do vzduchu a zřítil se otci na hlavu. Slyšela řinčení kovu a praskání kostí. A ten zvuk, pohled, pochmurný dojem a zápach krve ji tak vyděsil, že začala křičet. Se svým viděním se okamžitě svěřila matce, ale ta už zřejmě také tušila, co se stalo, protože byla stejně bledá jako plachetka, pod níž měla schované své překrásné kaštanové vlasy. „Ne,“ zašeptala a hned nato chvatně odešla, vlastně spíš utekla. Darii bylo jasné, že je matka k smrti vyděšená.
Dozvěděly se to o pět dní později. Za další tři dny k nim dorazilo tělo jejího otce. Pohřbily ho v rodné hroudě. Dariina matka si manželovo tělo vůbec neprohlédla, protože mu kůň svými kopyty rozdrtil lebku.
A teď se to stalo znovu. Tentokrát jí ale předtucha nepřinesla žádný strach a bolest. Dnes zažila překvapení z toho, že poznala člověka, kterého nikdy v životě neviděla. Neměla tušení, co to znamená, a nevěděla ani, čemu to přičíst a jak si to vysvětlit. Měl snad ten ubohý mladý kněz umřít? Neměla ten dojem, ale přesto to nechápala. Jenomže jakmile na něj pohlédla, něco v hloubi její duše se pohnulo. Potom ji vzal za ruku jako kterýkoliv jiný kněz, a jeho dotek jí projel úplně celým tělem.
Zůstala před ním stát, nejistá a jakoby obnažená, a hlavou jí vířily zmatené pocity.
A potom omdlela. Skácela se jako podťatá přímo před hrabětem. Věděla, že ještě když se její tělo poroučelo k zemi, stále se upřeně dívala na mladého kněze.
Najednou někdo zaklepal. Daria se otočila a spatřila Enu, jak se řítí ke dveřím a pootevírá je, aby se podívala, kdo je přišel navštívit. Hned nato uslyšela hlas hraběte z Claře. Odstrčil Enu z cesty tak zprudka, že ji málem srazil k zemi, a vešel do komnaty.
„Jste vzhůru,“ řekl Darii a zvysoka k ní sklopil oči. „Co se vám stalo? Onemocněla jste?“
Daria zavrtěla hlavou. Bála se promluvit. Měla strach, jaká slova by jí mohla zaznít z úst.
„Co to mělo znamenat?“
Měla mu prozradit, že její babička zemřela v záchvatu šílenství jako stará čarodějnice, a že ona sama má také magické schopnosti? Měla mu prozradit, že kněz, který dával staré paní poslední pomazání, byl bledý strachy a po celou dobu koktal? „Je mi líto, že jsem vás tak vylekala. Jenom se mi najednou udělalo nevolno. Ten benediktin zůstane v Tybertonu?“
„Ano. Chtěl jsem, abyste se s ním seznámila, ale zhroutila jste se na zem a ten mladík si o vás přirozeně dělá starosti. Vyděsila jste ho a já si říkám, jestli jste to náhodou neudělala schválně, abyste ho obměkčila a on vám pomohl. Abyste ho tak požádala o pomoc při útěku.“
„Ne.“
„Myslel jsem si to. Vy totiž nejste tak záludná, abyste se snažila dosáhnout svého pomocí podvodů.“
Daria se na něj zadívala a pomyslela si, jak ten člověk vůbec může vědět, jestli je nebo není tak neposkvrněná. Modlila se, aby mu jednou mohla dokázat, jak záludná dovede být.
„Vypadá jako zbožný a vzdělaný mladík,“ pokračoval po chvíli Edmond z Claře. „Slyšel jsem, že z řad benediktinů vycházejí sami oddaní kněží. Nechám si ho tu.“
„Jak se jmenuje?“
„V opatství prý dostal jméno otec Corinthian. Zítra ráno pro nás bude sloužit mši. Půjdeme na ni jen vy a já. Moje duše už žízní po rozhřešení. Tu vaši chrání neposkvrněné mládí, ale i tak vám slovo Boží prospěje.“
Daria se s mladým knězem nechtěla znovu setkat, ale zároveň si ho opět přála vidět a dotknout se ho, aby zjistila, jestli tehdy poprvé pouze nepodlehla poblouznění smyslů, vyvolanému strachem a roztrpčením ze zajetí.
Ten muž však ani mužem nebyl. Byl to kněz. Boží člověk, boží zbraň, boží dar lidskému pokolení. „Půjdu s vámi,“ odpověděla. Edmond z Claře se na ni jen mlčky zadíval a nakonec jí dlouhými prsty jemně přejel po vlasech.
Daria zůstala jako opařená. V jeho očích a doteku nebylo ani stopy po zlosti. Pohladil ji tak něžně, až ji to vylekalo. Nevypadal, jako kdyby ho ovládal chtíč, ale přesto z něj vilnost přímo vyzařovala. Daria zahlédla i cosi mnohem nebezpečnějšího. Zavřela oči. Srdce se jí rozbušilo.
Když nastal čas večeře, pomalu vešla do velké síně. Byla vděčná za hluk, který ji vyplňoval, i za davy lidí, kteří se tu sešli, protože jí už pouhou svou přítomností poskytovali určitou ochranu. Všimla si, že Edmond z Claře už sedí ve svém velkém křesle a kněz zaujal místo po jeho levici. Křeslo po pravé straně – vyhrazené jí – bylo prázdné. Zaváhala. Nedokázala od kněze odtrhnout oči. Jasné světlo pochodní ozařovalo jeho čisté a hedvábně jemné černé vlasy. Jeho oblečení bylo jednoduché, ale na rozdíl od ostatních duchovních, které znala, byl čistý, a jeho oděv také. I když měl na sobě volnou tuniku, bylo jasné, že je vysoký a urostlý. Neměl tělo člověka, který se věnuje výhradně duchovním záležitostem. Vypadal čile a zdravě a bezpochyby by se dokázal uplatnit i jako rytíř či bojovník. Daria teď mířila k vyvýšenému stupínku s křesly a přitom se prodírala zástupy lidí, ale přitom nedokázala odtrhnout oči od mladíkovy tváře, která ji jako by zvláštním kouzlem přitahovala.

Celý obličej, od černého zkoseného obočí až po malý důlek na bradě, měl ostře řezaný. Jeho pleť byla skoro tak tmavá jako pokožka Arabů a tmavé oči měl téměř stejně černé jako vlasy. Když hovořil, mírně gestikuloval úzkýma kultivovanýma rukama, aby zdůraznil, co chce říct. V obličeji měl bystrý sečtělý výraz a v očích mu občas zasvítily poťouchlé plamínky. Ano, byl to kněz, ale také překrásný muž, na nějž byla radost pohledět. Teď zvedl hlavu, zpozoroval Dariu a rysy mu ztuhly.
Daria si překvapeně uvědomila, že ji znovu zaplavil pocit, jako kdyby se dívala na důvěrně známého člověka. Připadala si jako nahá v trní, ale hned nato se snažila v duchu uklidnit, že do ní ten člověk nevidí, že nemá tušení, co se v ní odehrává. Zadíval se na ni a naklonil hlavu do strany. Určitě si myslí, že jsem se předtím zbláznila, říkala si Daria v duchu.
Sklopila oči a došla až ke stolu.
Edmond z Claře pokýval hlavou, poručil sloužícím, aby jí přinesli dřevěné prkénko s večeří, a potom se opět obrátil ke knězi. Zřejmě si žádného napětí mezi nimi nevšiml.
Roland pomalu žvýkal dušené hovězí a snažil se vzít rozum do hrsti. Všiml si, že se Daria mezitím posadila po Edmondově pravici a sklopila oči k prkénku s jídlem.
Potom se ho Claře na cosi zeptal a on mu odpověděl. Když před ním ta dívka odpoledne omdlela a zhroutila se na zem, při první příležitosti požádal hraběte o prominutí a vzdálil se ze síně. V duchu ji dosud viděl, jak se k němu otáčí a dotýká se jeho ruky. V té chvíli spatřil v jejích očích zmatek a údiv. Trvalo to pouhý okamžik a jemu připadalo, že se ta dívka pomátla. Jako kdyby se už někdy setkali a ona ho poznala. Jenomže to bylo vyloučeno. Nikdy v životě ji neviděl. Něco takového by si určitě pamatoval.
Byla docela hezká a pohled na ni byl příjemný, ale to bylo všechno. Měla milou něžnou tvář a jistě by dokázala uspokojit touhy většiny mužů, ale přesto mu její čisté a dokonalé rysy nepřipadaly nijak zvlášť krásné. Spíš z nich vyzařovala síla a přirozená touha po životě, nyní značně poznamenaná týdny strávenými v zajetí. Její tmavé vlasy odpovídaly strýcovu popisu – byly bohaté a odrážely se v nich barvy podzimu, ale dokonce i ty mu připadaly poněkud matné. Zelené oči jí střídavě plály nebo pohasínaly podle toho, jakou měla právě náladu. Ještě odpoledne plály stejně bouřlivě jako neklidné Irské moře při úsvitu. Teď působily ukázněně a klidně. Byla štíhlá jako laňka a měla drobnou, ale vysoko vyzdviženou bradu, která svědčila o jejím urozeném původu a vznešených způsobech. Tváře měla trochu pohublé a vypadala vyčerpaně. Zajetí se na ní očividně podepsalo.
Docela chápal, proč si ji Edmond z Claře chtěl vzít za ženu. Neušlo mu její odhodlání a byla pro něj příslibem světlé budoucnosti. Hned nato však zavrtěl hlavou. Ne, hrabě v ní bezpochyby viděl mladou ženu, která se může pochlubit nezdolným zdravím a jež mu porodí silné syny. A pokud bude mít štěstí, nezemře při porodu jako jeho dvě předchozí manželky. Nato si Roland opět vybavil téměř neznatelný šok, který se jí objevil v obličeji, když ho spatřila. Třeba se nepomátla, možná se jí jenom udělalo nevolno. Roland se modlil, aby to byla pravda. Dokonce začal pochybovat o svém úkolu. Co když prohlédla jeho převlek a poznala, že je jen podvodník a lhář? Co když jeho kněžskému poslání ani na okamžik neuvěřila?

 

Náhľad fotografií zo zložky Catherine Coulter

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Buďte prvý a napíšte komentár.